Přihlášení
... ::: Blogujem ::: ...


Mareen - 15. 05. 2005

4X v Kaplici

V sobotu 14. května 2005 se konal závod Norco 4X Rookie Cupu v Kaplici pod krycím názvem Kozy Cross III. Jelikož jádro Trail Crew je už mírně přestárlé, tak úlohu závodníka převzal nadějný jezdec Jenda. Naštěstí díky pohodovým pořadatelům se ale jela i kategorie Open, tedy kategorie pro kohokoli. Jedním z nich jsem byl i já.

Den předem jsme se dostavili na trať v odpoledních hodinách, abychom to trochu najezdili a naskákali. Prvotní dojem byl takový, že ten kopec je setsakramentsky prudkej a poslední polet je z říše divů. Zbytek se zdál být realizovatelný, i když roleta jisté rozpaky taky vzbuzovala. No nevadí jdem to zkusit, po prvním projetí dráhy se člověk rozhodně o moc líp necítí... spíš hůř. Jezdí tam jeden týpek, kterej to teda nekompromisně solí, pekelná rychlost, dupe, kde může a všechno lítá na čisto, tak aspoň koukáme, jak že se to má dělat. Po pár jízdách opět sledujeme toho borce, jak si to dává - poslední klopna, najíždí na předposlední skok, kterej je teda sice dlouhej, ale lavice a ani nekope, takže není, co řešit. Ale co se nestane... na odrazu týpek záhadně ztrácí rovnováhu, ve vzduchu začíná rotovat a dává nechtěnej nac-nac, dopadá nahoru na lavici, vykopne ho to z kola a cestuje vzduchem na bok. Po dopadu se nehejbe, sbíhají se kolem něj lidi a on se furt nehejbe, ale je aspoň trochu při vědomí. Volaj sanitku a my jdem radši nahoru. Sanitka přijíždí překvapivě rychle, důvod pochopím zanedlouho. Poté, co týpka naložili na nosítka s tím, že neví, co mu je, ale jelikož docela zle chrchlá, tak hrozí vnitřní zranění, se totiž z přilehlé boudy vypotácí další týpek, tentokrát se zlomenou klíční kostí — to pro něj ta sanitka původně přijela!!! No na začátek docela povzbuzení. V průběhu dne tam zalehli snad všichni mimo nás, i ty největší borci si vždycky někde brutálně ustlali, ale většinou to rozchodili. My jsme se dali technikou pomalých krůčků a navečer už jsme byli schopni tu trať docela rozumně projet. Já jsem naskákal všechno včetně toho posledního, ze kterýho se nakonec vyklubal pro mně de facto hodně pohodovej skok, ale napoprvé bylo strachu dosti. On to neni double, ale je to sestupák, takže když to člověk pošle nahoru na tu lavici, tak je to pořád docela solidní dropec. Zahlíd jsem za ty dva dny tři zlomený středovky po mírným nedolítnutí. Vcelku spokojení, i když za sebe musím říct, že moc čistě mi to nejezdilo, odjíždíme přespat na chatu.

Nadešel den D, registrace v devět ráno a pak trénink. Po chvilce začíná jezdit přilehlý vlek, se kterým většina z nás má větší problémy než s poletama na trati, ale časem se to poddalo. Počasí je nádherný, slunce svítí, teplo tak akorát, nálada skvělá. Nahoru pomou, dolu tak nějak po jednom a všichni si to vychutnávaj. Najednou někdy kolem desátý se sbíhaj lidi na ten poslední skok, kde někdo leží. Asi to chtěl jen přejet, ale nejel dost pomalu a koplo ho to napředek. Poté, co se kolem něj záchranáři motaj už čtvrt hodiny, nám dochází, že to asi nebude sranda. Zanedlouho speaker vyhlašuje z repráků přerušení tréninku, protože přilítá záchranářskej vrtulník. Na nosítkách ho odnesou do vrtulníků a už letí kamsi do nemocnice. Trochu s podivem sleduji ještě odjíždějící sanitku, dozvídám se, že tam vezou dalšího, kterýho jsem si ani díky aféře s vrtulníkem nevšiml. Trochu si říkám, jestli ten fourcross není náhodou nebezpečnej sport. Pak se opět rozjíždí trénink a zanedlouho přichází čas na kvalifikaci.

První jedou Rookie. Dění na trati nesleduji, jen Jendu povzbuzuji na startu. Zajíždí čas 35:35, což bylo 15. místo z 24 startujících, to je dost slušný, vzhledem k tomu, že tam bylo spousta tak 17ti-18ti letejch riderů. Pak jedeme my mazáci, já zajíždím myslim 32:53. Letmým pohledem to tipuju tak na 10. až 15. místo z asi čtyřicítky. Nakonec jedou slečinky, který tady byly dokonce tři. Po pauze na oběd a relax, cestujou všichni Rookie na start prvních rozjížděk. Jedou po třech a postupují dva. Jenda ve své rozjížďce má slušnej start a dostává se na druhý místo. Přichází pozvolnější klopna a třetí jezdec je těsně za ním. Jenda ale dupe v klopně tak mocně, že to veme pedálem o šutr a už cestuje vzduchem. Vysílá tam pozemní 720-flatspin a je slušně otřesen. Pak už jen schází dolů, páč tím to pro něj končí, ale má první závod za sebou, takže příště už bude vědět, co ho čeká. Tentokrát to stačilo na pěkný 19. místo. Přichází kategorie Open, v mé rozjížďce jedeme jenom dva a oba postupujeme, takže o moc nejde, ale přesto mu nakládám a dojíždím první. V dalším kole už jedeme tři. Na starťáku mám po pravé ruce nějakého typa a vedle něj je Andy. Start se mi vcelku daří, ale hoši mě vytlačili doleva, kde je to pomalejší. Andy je v čele, já se držim těsně za, někdy i vedle typa. Ten typ očividně není žádnej velkej borec a jak tak na něj koukám, tak mě akorát brzdí, ale na to abych ho sestřelil jsem asi moc měkkej. Naštěstí zaléhává v klopně před roletou, kde jsem si na něj už brousil zoubek. Takže dojíždím druhej a vracím se zas na start. Už jedeme ve čtyřech, napravo ode mě zas Andy. Start mám nejrychlejší na hrbo-transferku jsem první, ale v tu chvíli poznávám, co je to mít Andyho řídítka v zádech. A už si to cestuju nosemanualem v no-footu. Jen tak tak se udržim na stroji, ale jsem už třetí. Borec přede mnou je fakt borec, takže si už jen pohodově dojíždím do cíle. Kolikátej jsem teda skončil netušim, ani to neřešim a z důvodu časové tísně to posíláme domů.

Pocity z tohohle závodu mám fakt skvělý. Možná to bylo tím, že to byl jen Open Rookie Cup, ale prostě mi přišlo, že většina z nás si tam přišla fakt hlavně dobře pojezdit a hrotil to málokdo. Mě osobně se nejvíc líbil ten společnej trénink, kdy jsme si tam pohodově jezdili, nahoru se vozili vlekem, sem tam pokecali a zazewlovali. K tomu to fajnový počásko, dráha tak akorát pro mně. Nebál bych se to nazvat jedním z nejlepších ne-li tím nejlepším pojezdem života.
Jenom škoda, že s námi nebyl nikdo, kdo by nás nafotil, Jendův taťka sice foťák měl, ale nějak se do toho focení nehrnul, tak uvidíme, jestli se něco objeví.

Tak přeci jen se pár fotek udělalo.


Mareen - 19. 10. 2004

Moje závodní kariéra

V průběhu tohoto krásného roku 2004 jsem se rozhodl, že zkusim ňáký závody na bajku. Hlavně jsem chtěl zajet nějakej 4X, ale asi mi to nebylo souzeno a pokaždý do toho něco vlezlo, takže najednou byl říjen a já ještě žádnej závod nejel. Naštěstí jsem se byl tou dobou párkrát projet na bohnickou bikrosku a tam narazil na letáček informující o závodech, který se tam pojedou. A byla tam i kategorie MTB na BMX dráze. V hlavě mi to začlo šíleně šrotovat, jestli to teda mám zkusit. Přecijenom Bohnice jsou fakt Bohnice a smrt číhá za rohem, ale spoléhal jsem na to, že tam nebudu jedinej loser (v překladu lúzr:). Dobrá tedy, přesvědčil jsem se, že by to mělo cenu. Teď už jenom překonat ten strach. Pár závodů už jsem viděl, pár smotek, kdy je odváželi na nosítkách, jsem bohužel taky viděl, v životě jsem s nikym nejel loket na loket, budou tam hrozný bezmozci, který nemaj strach, pojedu tu největší kudlu, takže pravděpodobnost kreše vysoká...prostě mě napadaly samý pozitivní myšlenky. Musim uznat, že jsem nad tim přemejšlel docela dost. Naštěstí jsem to řešil už před závodama v 4X, který jsem teda nakonec nejel, ale chybělo jen malinko. Řek bych, že aspoň dva dny jsem to měl pořád v hlavě a byl jsem víc nervózní než před zkouškou z analýzy (matfyzák pochopí:). Pak mě to ale nějak přešlo a až do těch závodů jsem byl překvapivě zcela v pohodě. Aby všechno neklapalo, tak jak má, tak jsem si jako hlavní tréninkovej den vyhradil pátek (závody se jely v neděli). Kdo by to byl čekal, pršelo a bylo hnusně, takže se žádnej trénink nekonal. Ale nenechal jsem se tim ovlivnit a v neděli ráno vyrazil na závody.

Dorazil jsem na místo chvilku po devátý, abych se stihnul ještě zaregistrovat. Kolem trati už se pohybovalo pár pochybných existencí s integrálkama na hlavě. Za startovný jsem vypláz stovečku a páďo jsem dal ještě zálohu na číslo, který mi pujčili. Asi od půl desátý se začal jezdit volnej trénink. No koukal jsem kolem sebe a pár týpků na velkym (jako na horskym) vypadalo fakt hrozivě, zvláště když tam vysílali i ten druhej na druhý rovince (zasvěcený pochopí, pro nezasvěcený to byl už docela solidní polet, o kterym se mi zatim jenom zdá). Pak přišly na řadu povinný tréninky se starťákem. Byly to moje první starty v životě, tak jsem si to náležitě užíval. No ze začátku jsem nebyl schopnej si tam ani stoupnout do pedálů a pořád jsem se nakláněl na strany. Když jsme vystartovali, tak jsem se držel trošku zpátky, ale i tak to bylo dost nepříjemný. Párkrát vedle mě někdo jel a jen mi tak trochu strkal do lokte a já se z toho moh zbláznit, teda spíš jsem to na skoku jen tak tak ustál. Ale postupně jsem si na to zvykal. Pak se rozbil starťák, takže byla asi tak půl hoďky pauza, pak se jely ještě chvilku tréninkový jízdy a okamžik nejdůležitejší se blížil. Na startovní vývěsce jsem se dozvěděl, že pojedu pět rozjížděk ať chci nebo nechci. Takže aspoň nehrozilo, že vypadnu už v první jízdě. Pomalu jsem se chystal na start...

Odjeli prckové a přišel čas pro MTB. Startuju z šestý dráhy, moc nevim co to znamená, ale za chvilku to poznám. Stojim u starťáku, ňákej chlápek hlásí "budeme startovat", stoupám si do pedálů, z repráků se ozývá "Riders ready", "Watch the gate", ještě vteřinka a starťák padá. Začínám dupat, očividně trochu se zpožděním oproti těm nejlepším v mojí 6-tičlenný skupině. Dupu po betoně, bouli po startu vůbec nevnímám, postupák jsem taky nějak zaspal, rideři kolem mě se na mě hrozně cpou, jsem defenzivní a trochu zpomaluju, v klopence si radši držim od ostatních bezpečnostní odstup, na prvním skoku na druhý rovince vidim před sebou někoho ve vzduchu, radši přibrzdim a skok jen projíždim, pak už jen dupu a snažim se jakžtakž ty skoky kopírovat, zdá se, že je to rozdaný a do cíle už dojíždíme bez ňáký změny pořadí, já jsem pátej. Sotva lapám dech a jedu si odpočinout do svého funclubu, čítajícího dokonce 3 lidi. Relaxuju a asi za 15 minut mě čeká další rozjížďka. Start už jsem měl klidnější, ale pořád jsem trochu pozadu a když vidim, že mi tam někdo vjíždí, tak přibrzdim, ale dojíždim čtvrtej a jsem spokojenej. Opět jsem skoro mrtvej a jedu si pro podporu do funclubu. Přijedu tam a slečna V mě podpoří tim, že málo šlapu a málo se na ně tlačim. Já tam málem umřu strachy při každym skoku, že na někom přistanu a ona tohle. Nevadí, jdu na další rozjížďku. Start už mám rychlejší, páč jsem schopnej vystartovat, ještě před tim než se ten starťák sklopí. Lidí kolem sebe si přestávám všímat. Na prvnim skoku v druhý lajně přede mnou letí dva lidi, nevadí, nebudu se starat a odrážim se a paráda jedu dál. Dojíždim třetí. V další jízdě se opět řídím heslem "no fear, no pain" a dupu, co to dá. Jede tam se mnou ještě jeden týpek na RB Bandit a ten umí vyslat i ten druhej velkej polet, starty má taky mnohem rychlejší, ale na třetí rovince ho dotahuju. Na jejím konci už jedeme v manuálu loket na loket, v klopně ho předupávám a končim druhej. Poslední rozjížďka - opět zápasim s erbésákem a opět ho předjíždim a končim třetí. Tak okej rozjížďky jsem přežil a chystám se domu. Ale vono ne, ještě se jedou postupový finálka. Po pěti jízdách už toho mám docela dost, ale proč si ještě něco nezajet. Jsem napsanej jako první ve finále C, to znamená, že jsem po rozjížďkách skončil akorát v půlce - ty nejhorší jeli finále D, a první dva z nich postoupili do C, kde na ně už čeká dalších 6 riderů, z toho zase dva do B atd. Jelikož jsem byl v C podle bodů nejlepší, můžu si vybrat dráhu, beru si dvojku - ta je napravo, ale ne úplně na kraji. Řek bych, že je to nejlepší dráha, páč když je člověk nalevo, tak jede delší trasu, když je úplně vpravo na kraji, tak trochu ztrácí kontakt a výjíždí z dráhy, bejt uprostřed je trochu masakr, páč se na tebe všichni tlačí. Přichází start, řek bych, že na moje poměry i docela rychlej. Vůbec nevnímám, co se kolem mě děje, skoky skáču automaticky a když to jde, tak dupu. Z fotek jsem vypozoroval, že na prvním postupáku je přede mnou zas ten erbesák a ještě jeden na GT. Po klopence jsem už na druhym místě. Řízek na RB tam vysílá i ten druhej, já to radši projíždim, na třetí rovince chlapec už nemůže a Hanzl (tak mi říkal komentátor:) se dostává do čela. Vychutnávám si dojezd na prvním místě. Smutná zpráva je, že to znamená, že pojedu ještě jednu jízdu. No nějak to vydejchávám. Tentokrát si lajnu vybírám až jako předposlední, tudíž si vlastně nevybírám a jdu do sedmičky. Už od startu je mi jasný, že tohle je na mě moc. Vedle mě samý nadupanci a já už mám fakt dost. V první klopně se rozjíždim na skok a ten týpek přede mnou se nějak zasekne, ani nevim proč, jestli mu přeskočil řetěz nebo co, takže ten skok už ani neskáčů a jen se plazim do cíle. Sílu na to, dupat a zkusit někoho ještě předjet, už fakt nemám. Dojíždim pátej (finále se jezdí po osmi). První dva postupujou do áčka, takže po chvilce počítání zjišťuju, že jsem skončil 11. z 23, což považuju za velkej úspěch, zvláště po těch prvních jízdách. Ještě skouknu finále všech kategorií, ale nějak mě to moc nezajímá, mám dost zážitků ze svých jízd. Vrátim startovní číslo, naložim erbeso do Felcky a jedu spokojeně domu. Nohy se mi docela klepou, takže řízení je o něco zajímavější, ale domu dorážim živej, i když co se sil týče, spíš mrtvej. Doma si to všechno ještě hezky projíždim v hlavě a jsem spokojenej. Už aby byly další závody...

Pokud jste na fotky z těhle závodů nenarazili v sekci Foto, tak tady je na ně odkaz.


Mareen - 01. 09. 2004

Já a Bike - aneb jak se z Mareena biker stal

Na kole jsem (já = Mareen) začal trochu víc jezdit někdy na konci základky. Samozřejmě že jsem na kole jezdil už dřív. Pamatuju si jak jsem kdysi drandil na kole, který mělo totálně supr řídítka - skládaly se z takových dlouhých zahnutých trubek. Pravda ještě dřív jsem drandil na tříkolce...jo to byly časy. No někdy v půlce základky mi bylo koupeno ňáký zoufalý horský kolo Olpran. No koupili jsme to přes Quelle, to už samo o sobě vypovídá o kvalitě, že? Bylo to těžký jak sviň, vidle samozřejmě jenom pevná (v tý době byla odpružená vidle záležitost jen horních 10'000).

A na tomhle kole jsem zjistil, že kolo je pro mě to pravé. Začlo to tím, že jsem se na něm vydal na delší silniční výlety. Snad můj první větší výlet byl fakt úlet. Byl jsem na chatě ve Vyšším Brodě (pro nezasvěcené je to úplně na jihu republiky). A jednoho dne jsem se rozhodl, že objedu Lipno. Neměl jsem mapu, jen jsem věděl, že se to nějak objet dá. Moc se nechápu, ale prostě jsem najednou vyrazil, bez mapy, bez nářadí, bez znalosti, jak se to dá objet. Mobily v té době taky nebyly, takže kdybych se ztratil, tak jsem to měl jistý :) Vyrazil jsem vcelku směle a po chvíli jsme narazil na rozcestí - jedna cesta vedla rovně dál, ale byl tam zákaz vjezdu, druhá trochu nahoru a taky zákaz vjezdu, a ta třetí vedla dost nahoru, ale vjezd volný. Tak si říkám, dodržuj přece předpisy, musiš nahoru. Tak jedu asi tak pět kilometrů dokopce a ocitnu se na Svatym Tomášovi, hledám ňákou cestu a něco najdu a překvapivě to vede dolů. Tak si hezky svištim, libuju si a jedu docela dlouho, přijíždím na křižovatku a koukám kudy dál. Najednou si říkám, že je mi to tu trochu povědomý...jo už jsem tu někdy byl, asi tak před hodinou - bylo to to rozcestí. A zákazy vjezdu tam byly proto, protože to byly stezky pro cyklisty. No nevadí, na začátek docela hezký zpestření:). Zbytek pojezdu už probíhal docela normálně, dokonce se mi v Nové Peci opravdu podařilo se dostat na druhý břeh Lipna a vydat se zpátky.I s tou pěknou zajížďkou to dalo ňákejch 110 km a já byl spokojen.

Další podobnou vyjížďku jsem si dal v okolí Prahy. Tentokrát bylo mým cílem objet Prahu. Ale bohužel jsem měl asi trochu moc velký oči. Kdo by tomu věřil, Praha je fakt velká. Nakonec jsem objel asi tak polovinu. Startoval jsem na Jižním Městě a naivně jsem se vydal na východ místo na severovýchod. Různě jsem motal těma okreskama až jsem narazil na malinkatý problém a tím byla Vltava. Přebrodit bych ji asi nedokázal, tak jsem hledal most. Podle mapy měl bejt v Klecánkách a já jsem si myslel, že jsem kousek severně od nich. Tak jsem jel podél břehu na jih a jedu a jedu a najednou koukám a vidim most. Zaraduju se, přejedu ho a koukám, že jsem v Holešovicích...mé nadšení trochu opadlo :) Ještě jsem se tam chvilku motal a nakonec to vzal metrem domu, ale i tak tostačilo na pěkných 120 kilometrů.

V osmičce (možná to byla už devátá třída) jsem dostal konečně stroj, který je už možné nazývat horským kolem. Jednalo se o Marin BearValley. S výběrem kola mi pomáhal jeden známý, který již měl něco naježděno. Tento Jarda byl vlastně můj první guru :) Od něj jsem pochytil pár základů bikingu, ale opravdu jen pár, páč jsem s ním nikdy nepojezdil. Ale při výběru mi ukazoval, jaký kompomenty jsou šikovný, jaký značky maj jméno ve světě, jaký kolo se na co hodí atd. S timhle strojem jsem začal jezdit XC. Postupně jsem začal zkoušet i další disciplýny. Ňáký ty sjezdíky na Hostíku a v Krčáku a různý blbosti trialového rázu. Hlavně díky tomu trialovýmu poskakování jsem získal docela slušnou stabilitu a to se potom hodí i do technickejch sjezdů. Postupem času jsem zkusil skákat na skočkách v Horních Měcholupech. Ve chvíli, kdy jsem si to tam už docela hezky naskákal, tam postavili golfový hřiště, takže jsem měl zase po hehe. Přišla éra Hrádku, kde jsem ale zatuhnul. Řek bych, že tak dva roky jsem skákal převážně tam a jelikož skočky jsou tam docela malý, tak jsem se vůbec nezlepšoval. Až tak minulej rok jsem začal víc jezdit v Modřanech. Tamní bejvalá dolní bikroska mě docela bavila, bylo to víc dirtový, ale pěkný (to co tam je teď už je fakt psycho). Horní bejvalá bikroska je naopak spíš šlapavá a sjezdová, ale taky jsem si tam zajezdil. Bejvalá dualka to je masakr, kde to chce umět hodně techniku, takže tam toho moc neskočim (no ono vlastně neni moc lidí, co to tam jezdí). Tenhle rok (2004) už jsem chtěl zkusit závody ve 4X. Chystal jsem se do Litoměřic, byl jsem tam jednou potrénovat a asi tak den před závodama jsem si udělal něco s ramenem, takže závod se pro mě nekonal. Chtěl jsem jet Rokytnici, byl jsem tam jednou trénovat, chtěl jsem jet podruhý a dostal jsem horečku, takže jsem opět nejel. Chtěl jsem jet Prahu, ale hoši nějak nestihli postavit trať a jelo se to místo toho až někde na Moravě, takže jsem opět nejel. Když to shrnu měl jsem úspěšnej rok. Teď jsem se rozhod, že naskáču bikrosky v Praze - Řepy a Bohnice. Řepy by šly, ale Bohnice je asi trochu utopie, vypadá to že asi budu muset fakt začít vostře trénovat. Ale že by se mi do toho nějak chtělo, to teda ne...

Mareen - 21. 04. 2004

Mareen kupuje DirtJumper III

Tak jsem pořídil novou vidlici. Chystal jsem se na to už asi rok, ale vzhledem k ceně jsem s tim čekal až do doby, kdy to bude fakt kritický. Před tím (tedy ještě včera dopoledne) jsem jezdil na RockShox Judy SL z roku 2000. Koupil jsem ji v září '00, to bylo ještě v dobách, kdy mě bralo spíš XC, slabší sjezdíky, popř. menší triálek. Taky nutno poznamenat, že v té době se stejně dělaly snad všechny vidle tak nějak na XC (samozřejmě mimo ňákýho Boxxera, či Monster-T), takže jsem stejně nemoh koupit nic moc lepšího. V testech tuhle Judynu docela chválily, že má téměř dokonalej chod tak jsem ji za krásný peníz cca. 9'500 Kč koupil (myslim, že byla asi o 1'000 zlevněná). Z továrny byla nastavená na 8 čísel, a tak jsem na tom tak i chvíli jezdil. Po nějakym půl roce jsem ji přestavěl na 10 cenťáků. Jak tak na to koukám, tak jsem zapomněl zmínit, že to byla jedna z největších vychytávek na týhle vidli, že se dal měnit zdvih 63-80-100 mm. Musí se to teda celý rozebrat, ale dá se to udělat i doma, bez nějakýho speciálního nářadí. No a teda když jsem to přestavěl, tak jsem to tak i nechal a jezdil na tom až do včerejška. Někdy minulej rok už mi začlo trochu víc docházet, že to asi nejni vidle, která by odpovídala stylu mýho ježdění. Byla to na těch 10 číslech taková hrozná houpačka. Na XC se houpáním zbytečně ztrácí energie, na sjezdy to jakžtakž šlo, ale že by to bylo něco extra to určitě ne, na triálek to snad ani neni nutný zmiňovat a na skoky to zase nebylo dost tvrdý, v nájezdech a hlavně v dopadech to šlo dost na doraz. Tenhle rok už jsem se fakt bál, že ji někde zlomim nebo aspoň nějak brutálně prorazim. Moc tomu nerozumim, ale fakt je ten, že mi prostě vydržela ty 4 roky, kde 2 roky jsem ji fakt dával silnou sodu, na kterou rozhodně nebyla stavěná. Trošku to v ní praskalo, to zase jo, ale držela. Nedávno jsem byl pojezdit na dualce v Modřanech a jelikož jsem tam byl de fakto poprvý, tak sem párkrát zalehnul. A to tím stylem, jakože netrefíš dopad přesně, mírně ho přelítneš, nestihneš se srovnat do dalšího odrazu, máš váhu moc vepředu. Takže cestuješ hezky na předek a pak rovnou na hubu :). Když jsem si takhle párkrát skusil "air to nosemanual" a slyšel ty zvuky, co ta vidle vydávala, došlo mi, že to chce urychleně něco novýho.

Už jsem se párkrát porozhlížel po netu, co by byla pěkná vidle za rozumnou cenu. A víceméně nebylo na výběr. DirtJumper to řeší!!! Psylo od RockShoxu je drahý a nepůsobí na mě dojmem, že by to byla fakt hardcoreová vidle. Sherman od Manitou je taky drahej, a nelíbí se mi ani designově. Jiný firmy neberu v úvahu, protože buď nedělaj nic, co by mi vyhovovalo, nebo je to moc drahý. Takže zbejvá Marzocchi. Trochu jsem váhal, jestli nemám radši vzít DropOff II - cenově ještě přípustný, stavbou dost podobný jako DJ, snad jen jinej design. Když už jsem u toho designu, tak musim říct, že letošní kolekce se, podle mě, firmě Marzocchi moc nepovedla. Jak DJ, tak DropOff na mě působí takovým levnějším dojmem, dělaj to asi hlavně ty lesklý materiály. Ale jelikož nemám tolik peněz, abych si moh nějak moc vybírat, tak jsem tenhle fakt byl nucen přehlídnout. No u DJ bylo na výběr mezi 110-kovou a 130-kovou verzí. Nejdřív jsem si říkal, koupim radši těch 110, ta vidle bude pevnější, nebudu se moc houpat, nezmění se mi moc dosavadní geometrie, bude to takový závodnější. V Dookie ji měli za 10'800, což mi přišlo docela únosný. Ta druhá vidle - DropOff - u tý na výběr nebylo - prostě 110. Na netu se mi DropOff zdál trochu hezčí, takže chvilku u mě vyhrával, ale když jsem ho viděl na živo, tak už se mi teda zas tak dobrej nezdál...

Tohle všechno se odehrávalo někdy tak před měsícem, možná dvěma. Ale minulej tejden jsem se už fakt definitivně rozhod, že něco koupim. Brouzdám si po netu a hle...DirtJumper na 130 za 8'368 v e-shopu www.koloshop.cz. Trošku mi to v tý hlavě začlo šrotovat, přeci jenom ta cena byla fakt lákavá. Začnu nad tou 130 trochu víc uvažovat. Je fakt, že mě ten větší zdvih vždycky lákal, jen jsem si říkal, že to je trochu nepraktický. Ale je to přece DirtJumper, ten vydrží všechno, dělaj i ňákou 150 s jednou korunkou, takže 130 neni tak moc. Na freeride to bude dokonalost a na airy by se to mělo dát skousnout. Běžim si přeměřit svůj bajk, páč jsem doteď měl problémy s tim, že mám hrozně nízko střed (mám takovej dojem, že ten rám byl designovanej tak na 120 vidli). Přeměruju a dokonale se ujišťuju, že těch 130 je úplně nádherný, že třeba budu moct teď projíždět i klopenky a nebudu brát o zem. Takže 130 to vyhrává, ta cena je skvělá. Teď už jenom takovej malej detail, že to nemá navářky na véčka; já samozřejmě stále na véčkách jezdil. Takže to chce kotouč. Rozjíždí se nové kolo hledání, hodnocení, nadšení, zklamání, vybírání, volání, ptaní se. Nakonec mám tyto možnosti: 1) možná by se dali od někoho koupit Hayes HMX-1, jsou to mechaniky, má je kámoš, relativně brzdí 2) Avid CPS, nejspíš nejlepší mechaniky k dostání, 3) Shimano Deore M525, hydrauliky za dobrou cenu, většina uživatelů si je chválí. S tim týpkem přes Hayesi se to nějak nevyvíjí, takže jsou už jen 2 možnosti. Avidy jsou mechanický a povšechně jsou o cca. 700 dražší (mimo jednoho e-shopu). Mluvim s Emákem, ten ty Deoréčka tak chválí až přestávám věřit vlastním uším. Říká hydrauliky jsou bezúdržbová pohoda, že by to člověk někde zničil moc nehrozí (a když to říká vrah typu Emáka, tak tomu věřim). Ty Deorka jsou skvělý, jezdí na tom spousta hardcorovejch typů. Na netu je nacházim za krásných 2'799 Kč (www.akcebike.cz). Takže Deore M525 vyhrávaj. Teď už jenom sehnat prachy a jít to koupit. 

|<<<   <<   6/6   >>   >>>|


| Webmaster: Mareen | Poslední aktualizace: 3.8.2009 | www.mareen.cz |